Historie Sokola

Zbyněk Richter

Při psaní o dolnopočernickém Sokole jsme čerpali jednak ze vzorně vedené Pamětní knihy tělocvičné jednoty „Sokol“ v Dolních Počernicích, která je dovedena do roku 1939, a po roce 1946 ze Zpravodaje Sokola Dolní Počernice.

 

 

Jak to všechno začalo

6. ledna 1919 se z aktivity nájemce dolnopočernického pivovaru Václava Baťka st. sešel v kanceláři pivovaru přípravný výbor Sokola. Již 12. ledna 1919 se konala v restauraci Barborka ustavující schůze TJ SOKOL V DOLNÍCH POČERNICÍCH. Prvním starostou Sokola Dolní Počernice se stal Václav Batěk, místostarostou nájemce statku Jaroslav Rydlo a náčelníkem učitel Václav Lízner. Výše příspěvku pro zakládající členy byla ustanovena na 200 Kč, 12 Kč ročně platili členové činní, přispívající i zakládající, zápisné stanovili na 2 Kč. 24. ledna 1919 následovalo přijetí naší jednoty do Československé obce Sokolské pod katastrálním číslem 28 jako součást župy Barákovy. První cvičení se konalo 10. února 1919 v učebně ve škole, kterou Sokolu zdarma propůjčil školní rada v Karlíně. Rozvrh cvičení: pondělí a pátek muži, úterý a sobota dorost a ženy. Počet cvičících se po čase ustálil na 11 mužů, 14 žen, 13 dorostenců, 11 dorostenek, 14 žáků, 16 žaček. 4. května 1919 povolila Zemská politická správa užívání jména TĚLOCVIČNÁ JEDNOTA SOKOL V DOLNÍCH POČERNICÍCH.

Jako první příjem získal Sokol 521,30 Kč od divadelního spolku a k prvním výdajům patřily odměny pro posla – obecního strážníka Josefa Kučeru (60 Kč ročně ) a pro školnici za topení a úklid (120 Kč ročně). Sokol uspořádal již 15. února věneček na Barborce, který vynesl 1296,35 Kč. Sokolové mohli brzo začít kupovat tělocvičné nářadí: v roce 1919 stála hrazda a kůň po 900 Kč, bradla 1100 Kč.

Jako mnoho dalších tělocvičných jednot se i naše účastnila oblíbených táborů, například se vydali na sokolský tábor na Lipanech. K aktivitám Sokola patřilo i pořádání přednášek (první se týkala revoluční činnosti amerických Čechoslováků za války) a sbírek – roku 1919 knih pro Slovensko a pečiva pro raněné legionáře a sokoly. V počátcích samostatné republiky nebyla zdaleka zanedbatelná sokolská branná síla, a tak i z naší obce dobrovolně narukovali na Slovensko sokolové František Mařenec, Lubomír Radovanovič a Jaroslav Urban, o něco později byli povoláni ještě dalších čtyři bratři.

Bratři a sestry nemohli v tomto roce i dalších chybět ani na červencových Husových oslavách, které pořádali společně se zdejší DTJ. Už po sedmi měsících od prvního cvičení se 7. září dolnopočerničtí sokolové představili na prvním veřejném cvičení s koncertem, které se konalo na louce v zámeckém parku. Cvičení mělo i finanční efekt: vyneslo pro sokolskou pokladnu přes 5000 Kč. Slavilo se tohoto roku – a i v dalších letech – cvičením, zpěvem, recitací a přednáškami první výročí Československé republiky. 28. října 1919 se také konal tzv. rozestavný běh ČOS s poselstvím prezidentovi, kterého se účastnilo celkem devět sokolů z Dolních Počernic.

Koncem roku 1919 mohli Sokolové radostně bilancovat. Měli již 190 členů – 84 mužů, 40 žen, 4 cvičitele, 16 dorostenců, 12 dorostenek, 17 žáků a 17 žákyň. Během roku se dokoupily další cvičební pomůcky – přesto zůstalo v pokladně téměř 6000 Kč. Silvestrovská zábava u Straků se tedy jistě nesla v radostném duchu.

Do nového roku 1920 vstoupili naši sokolové 6. ledna akademií a svým prvním plesem, který uspořádali 24. ledna v jídelně zámku. Oslavovali i 70. narozeniny prezidenta dne 7. března ve školní tělocvičně. V květnu se dolnopočerničtí sokolové zúčastnili okrskových cvičení v Běchovicích a v zámeckém parku i župního cvičení v Hloubětíně. Všechny síly však napřeli k přípravě na červnový VII. Všesokolský slet. První poválečný slet byl v mnohém nový: nejenže se konal poprvé v uvolněném ovzduší samostatného státu, ale i tělocvičné metody i cvičební úbory byly nově upraveny. Byl však posledním sletem na letenské pláni, další slety se již konaly na Strahově. Z Dolních Počernic na sletu cvičilo přes šedesát bratří a sester všech kategorií. Cvičili i v létě na veřejných cvičeních jednot v sousedních obcích.

Počátkem června 1920 se podařilo sokolům odkoupit od bratra Vojtěcha Dercsenyiho pozemek o výměře 1600 m2 po 3 Kč (část pole ležícího před školou). Sokol se totiž dělil o tělocvičnu ve škole s DTJ Jiřího Františka Chaloupeckého a uvažoval o stavbě vlastní sokolovny. Proto si zvolil stavební odbor, povedlo se nakoupit výhodně přebytečné dříví ze sletiště. Bylo však jasné, že finančně náročnou stavbu sokolovny se v blízké době nepodaří uskutečnit, proto Sokol jednal o pronajmutí místnosti i s hostinským Cepkem. Nakonec zvítězil návrh pronajmout konírnu od bratra Dercsényiho v objektu Barborky a upravit ji na tělocvičnu. Přišla asi na 27 000 Kč, zdarma však Sokol získal další materiál i zapůjčení povozů. Práce bratří byla též nehonorovaná. Pronájem stál na 10 let 500 Kč, po uplynutí této doby měl majitel vrátit Sokolu polovinu pořizovacích nákladů. Sokolové sem koupili kruhy, kolovadla (tělocvičné nářadí složené z provazových žebříků zavěšených na otáčejícím se kotouči) a žákovská bradla. K osvětlení tělocvičny sloužil acetylenový přístroj za 1170 Kč. 26. prosince se v prozatímní tělocvičně konala tělocvičná akademie.

Prozatímní tělocvična v čp. 38 na Barborce byla oficiálně otevřena 9. ledna 1921. Jako každoročně konala se i roku 1921 valná hromada Sokola, na níž byli voleni starosta i další činovníci. Na ustavující schůzi výboru byl kromě dalších jednání i vyměřen plat sokolníkovi za jeho práce v tělocvičně: měl dostávat v letních měsících po 50 Kč, v zimě po 60 Kč. Od března tohoto roku pracovaly čtyři odbory dolnopočernického Sokola: odbor osvětový, zábavní, hudební a pracovní. Na paloučku u tělocvičny, který zdarma propůjčil Sokolu bratr Herodes, se v létě cvičila prostná a hry, házelo oštěpem, diskem i vrhalo koulí.

V sokolovně se také konal koncem ledna 1921 druhý sokolský ples. Následujícího dne se pobavily i děti při akci dobově nazývané „dýchánek“. Pochutnávaly si na čokoládě a cukroví. Kronikář Sokola bratr Antonín Váňa, řídící učitel, připomíná, že zde bylo přítomno i mnoho dětí z DTJ, kterým se dostalo stejného pohoštění. Sokol pořádal v průběhu celého roku (a v letech následujících) mnoho zábav: např. masopustní, pomlázkovou, anenskou, pouťovou, posvícenskou, silvestrovskou. Sokolové uspořádali v tělocvičně už v roce 1921 několik divadelních představení, na které jim jeviště půjčili místní dobrovolní hasiči. Rozšiřovala se i knihovna zábavného spolku jednoty – obsahovala již 132 knih.

Dolnopočerničtí sokolové se každoročně účastnili župních kursů, cvičili na okrskových cvičeních a tělocvičných akademií dalších jednot, účastnili se župních sletů, jeli i na krajský slet členstva.

Pro rok 1922 byl stanoven členský příspěvek na 2 Kč, dorostenecký na 60 haléřů a žákovský na 20 haléřů měsíčně (v prvních dvou letech činnosti žáci a dorost neplatili, v roce 1921 přispíval dorost částkou 7,20 Kč a žáci 2, 40 Kč ročně). Dva bratři, kteří byli na vojně, příspěvky platit nemuseli, dokonce župní příspěvky za ně platila jednota.

Počátkem roku 1922 se koupilo piano za 7000 Kč. V práci pokračovaly všechny čtyři odbory, přibyl k nim ještě pěvecký odbor. K vzdělavatelské práci patřilo i pořádání několika přednášek ročně. Na Sokol se tohoto roku často obracely různé spolky s žádostí o propůjčení tělocvičny – např. v lednu zapůjčili sokolové tělocvičnu SK Dolní Počernice ke koncertu, v únoru legionářům, kteří zde pořádali ples, a to pokaždé zdarma. Nakonec se rozhodli tělocvičnu nepůjčovat, protože se muselo hýbat s nářadím, které se tak poškozovalo. Sokol si v roce 1922 pronajal od bratra Vojtěcha Dercsényiho trávu v parku – jednak aby z ní měli nějaký užitek, a aby zde bez problémů mohli pořádat sokolskou veselici. 9. července bylo vše na veselici připraveno, ale počasí se zhoršilo natolik, že kolem 5. hodiny odpoledne byla slavnost ukončena. Předtím žákyně předvedly rytmické cvičení „koníčky“ a žáci např. prostná s tyčemi. Hřiště před tělocvičnou už zřejmě nedostačovalo, a proto si Sokol pronajal hřiště SK pro lehkoatletická cvičení vždy v pondělí, úterý, čtvrtek a sobotu.

Spolu s jednotou chvalskou, zelenečskou a hornopočernickou vzpomněli i naši sokolové stých narozenin Jindřicha Fügnera, spoluzakladatele sokolské organizace. Tato oslava se konala 10. září 1922 v Horních Počernicích. Důstojnou oslavu „Svátku svobody“ uspořádala jednota 28. října v tělocvičně. Slavilo se především pohybem: cvičili všichni – muži, ženy, dorost i žactvo. Zvláště pět dorostenek upoutalo asi 200 diváků přesně nacvičenou hrou „Na slepou bábu“. Sokolská kronika detailně popisuje vystoupení mužů:
„ Po druhé cvičili na bradlech po ramena: 1. sestava v podporu o pažích: výsed vzklopmo roznožmo na obě žerdě, sešvih dovnitř, odsun, u zákmitu vzpor a přednožka vlevo s 1 obratem vpravo…“

V roce 1922 se také konala Husova oslava s lampiónovým průvodem na kopec v Pařezinách, kde měl u hořící hranice proslov bratr Kuks z Prahy. Došlo i na posvícenskou zábavu, při níž hrál sokolský hudební odbor, žactvo mělo Mikulášskou nadílku, o kterou se zvláště zasloužily sestry Emilie Pospíšilová, Marie Kovandová a Ludmila Urbanová, a vánoční nadílku den po Štědrém dnu. Na popud předsednictva a výboru ČOS sokolové koledovali ve prospěch nezaměstnaných bratří, povinně sami též přispěli alespoň 1 Kč.
Přestože počet sokolů v tomto roce mírně stoupl, snížila se účast na cvičeních – zvláště u mužů a také u dorostu. Proto byly poprvé povoleny prázdniny od cvičení od 15. července do 15. srpna a nařízeno působit na členstvo, aby se zjednala náprava.

Od roku 1923 platily nové sokolské stanovy, které byly uzpůsobeny novým společenským poměrům. Lednový ples – již čtvrtý – vynesl pokladně přes 2550 Kč. Ples se však připravoval ve smutné náladě, neboť počátkem ledna zemřel bratr Josef Lachman. Jeho vdovu později Sokol obdaroval penězi ze sokolské koledy. Žákovský příspěvek se oproti loňsku zvýšil na 3,60 Kč ročně. Kulturní akce se v roce 1923 rozšířily o tři pohádkové večery pro děti a dvě divadelní představení v tělocvičně. Čtené pohádky doprovázely promítané světelné obrazy, které děti, jichž se sešlo i přes stovku, uchvátily. Velice se 57 účastníkům líbil výlet na Konopiště i vycházka na Petřín, kde si prohlédli radiotelegrafickou stanici. Šlo se i na okrskový výlet a naopak k nám zavítalo na výlet karlínské žactvo. 21. dubna 1923 však došlo k prvnímu úrazu při cvičení – při seskoku z koně si dorostenec Václav Urban vyvrtnul nohu, proto „týden nemohl jíti do svého zaměstnání“. Úraz byl hlášen na odbor Sokola, který postiženému poukázal jako úrazovou podporu 80 Kč.

Také naše jednota se účastnila v roce 1923 slavnosti položení základního kamene Tyršova domu. K financování úprav a staveb v malostranském Michnově paláci měla přispět loterie - v Dolních Počernicích vynesl prodej losů 1700 Kč. Dále Sokol daroval 200 Kč na stavbu pomníku vojákům z Dolních Počernic padlým v 1. světové válce.

Rok 1924 začal vesele divadelním představením, které sehráli dorostenci, a 5. plesem. Počátkem března se konala 1. maškarní merenda a v průběhu roku další oblíbené zábavy. Sokolové pokračovali i v pořádání úspěšných pohádkových večerů pro děti. 17. srpna 1924 se konala pouťová zábava v hostinci U Rathouských, protože Sokol měl s hostinský Herodesem neshody týkající se vyúčtování adaptace tělocvičny. Téměř celý rok obě strany jednaly, nakonec se Sokol nechal zastoupit advokátem. V tomto roce se jelo na Pražský hrad, jehož prostory si členové sokola prohlédli zdarma, přesto na dobrovolném vstupném vybrali do pokladny jednoty 57 Kč. Další výlet se konal 29. června: v půl páté ráno se na žebřiňáku, který půjčil starosta Sokola, vydalo 26 členů jednoty na Žižkov. Odtud pokračovali tramvají na Palackého nádraží, tam „ v 1 7 hod. vyjeli jsme parníkem a za pěkné pohody přijeli jsme k 11. hodině do Štěchovic“. Pěšky se lesem vydali ke Svatojanským proudům „na místo, odkud nás měla pramice nésti Svatojanskými proudy“. Tato projížďka s krásnou podívanou na zalesněné břehy trvala hodinu. Parníkem se sokolové opět vrátili před devátou hodinou večer do Prahy. Někteří jeli do Dolních Počernic vlakem, další šli ještě pěšky.

Hrabě Dercsenyi v roce 1924 prodává panství obci Pražské – pro Sokol to mělo za následek nepříjemnosti s částí pozemku k. č. 227, který zakoupil. Dohaduje se s panem Mikulencem, který je nájemce pozemku a nemůže pozemek vydat do té doby, než bude vlastnictví Sokola zaknihováno, což se stalo (po pěti letech od koupě) až v roce 1925.

Sokol v roce 1924 konečně začal postupně budovat jeviště – dosud si jej musel půjčovat od hasičů.

17. února 1925 jednota uzavřela dohodu se Sportovním klubem, kterému pronajala pozemek, zakoupený na stavbu tělocvičny, na zřízení hřiště. Roční poplatek činil 120 Kč a smlouva se musela každoročně obnovovat. Kopaná se zde mohla hrát až po vyučování, navíc si Sokol vyhradil spoluužívání pozemku jako prozatímního letního cvičiště. Ve vyučovacích hodinách bylo možno pozemek využít „ku cvičení školní mládeže za dozoru učitele“. Za SK smlouvu podepsal předseda Ing. Josef Vencl, za jednotu sekretář JUC Josef Urban.

24. května 1925 se slavnostně otevíral Tyršův dům. Slavnosti se zúčastnil i prezident, další významní politikové a zástupci našeho i cizích států, legionáři, armádní špičky, zástupci význačných organizací a samozřejmě ČOS i sokolové jihoslovanští, polští, lužičtí, ruští a francouzští. V sokolském kroji tu byli přítomni starosta dolnopočernického Sokola Václav Batěk starší, dále František Štumfal, Jaroslav Urban a Antonín Váňa, ve cvičebním úboru sestry Marie a Ludmila Kovandovy, Emilie Pospíšilová a Ludmila Urbanová a v občanském oděvu Bohumír Pospíšil. Jednota ještě v dubnu zaslala na Tyršův dům 200 Kč z úspěšné pomlázkové zábavy a v květnu zapůjčila dokonce 4000 Kč.

26. července 1925 byl odhalen pomník zdejším padlým vojínům. O jeho postavení se zasloužil dvacetičlenný výbor, jehož patnáct členů bylo i členy Sokola. Dosavadní osvětlení tělocvičny acetylenem bylo drahé i náročné na obsluhu, a proto se Sokol koncem roku 1925 rozhodl svítit v tělocvičně elektřinou, která byla do obce právě zavedena. Osvětlení instalovala firma Josef Křížek za 1323,80 Kč. Elektřina tělocvičnu prvně osvětlila 16. ledna 1926 na 7. plesu jednoty.

V roce 1926 měla velký úspěch divadelní představení pořádaná v tělocvičně, v nichž účinkovali zejména za vedení bratra Václava Baťka ml. další členové jednoty. Sehráli např. hry Druhé mládí, Malý lord, Staré hříchy, dvakrát Strakonického dudáka. Konalo se i dětské představení pohádky Sůl nad zlato, které nacvičilo sokolské žactvo. Téhož roku se konalo mnoho přednášek, jejichž tématem byl zejména nadcházející slet, historie sletů, poslání Sokola, sokolská zdravověda apod. Znovu se začalo jednat o stavbě nové sokolovny. Vzniklo Družstvo pro postavení tělocvičny Sokolu v Dolních Počernicích. Zakládající člen měl zaplatit nejméně 1000 Kč, člen činný nejméně 100 Kč a přispívat deseti korunami ročně, členové přispívající do pokladny měli ročně uhradit také 10 Kč.

VIII. slet se konal „na Strahovských lomech, upravených velkým nákladem na ohromné Stadion“. Pamětní kniha tělocvičné jednoty Sokol v Dolních Počernicích barvitě popisuje dojem, který vzbuzovalo moře cvičenců. Naši muži cvičili mezi 14 650 cvičenci ve dnech 4. a 6. července, ženy mezi 14 000 sestrami 4., 5. a 6. července 1926. V triumfálním pochodu Prahou, který trval tři a půl hodiny, šlo s téměř padesáti tisíci členy jednoty jen sedm dolnopočernických bratrů ve slavnostních krojích, protože ženy a ostatní muži kroj neměli.

Koncem roku 1926 se členové Sokola sešli při silvestrovské zábavě se zpěvy a sólovými výstupy. Hrálo se i divadlo, kroužek tamburášů přednesl tři skladby a na citeru zahrála paní Zahradníková. Mezi těmito výstupy hrál místní hudební kroužek, který po půlnoci vyhrával též k tanci.

Také na valné hromadě počátkem roku 1927 se hovořilo o stavbě sokolovny. Byly už schváleny stanovy stavebního družstva a povoleno šekové řízení. Bratr Adolf Kollmann upozornil, že na jeho pozemcích bude Legiobanka stavět přes 250 domů a lidový dům (dnešní Svornost), který by mohl nahradit sokolovnu. Sokol zahájil s touto bankou jednání, ale „místo, které onomu domu vyměřeno, zdálo se od Dol. Počernic daleko“. Sokol rozšířil kulturní akce v obci o první hudební večer, kde účinkoval místní tamburášský sbor pod vedením sbormistra bratra Františka Zahradníka. Na piáno je doprovázela sestra Marie Váňová, která už dříve hrála k prostným cvičením v tělocvičně. Předvedli mj. národní písně, valčíky, polku i „chansony“ a také ruské písně. Koncem roku Sokol uspořádal i koncert, na kterém vystoupil houslový virtuóz Jaroslav Štěpánek.I v tomto roce se konalo několik divadelních představení, například hra Milenka starého kriminálníka, kde vystupovala po boku sokolských ochotníků jako host i „slečna Stella Zalabská, filmová umělkyně“.

Sokolové z Dolních Počernic se účastnili v roce 1927 župního výletu do Obříství, slavnosti otevření nové sokolovny ve Kbelích (loni byli na otevírání hloubětínské sokolovny) a také výletu do Svépravic, kam šlo však velmi málo členů, jak podotýká kronikář: „stále ti samí, ostatní jen kritisují.“ V květnu se v Dolních Počernicích pořádala veřejná zkouška žactva VI. okrsku, na níž se sjelo 210 žákyň, které byly ubytovány ve škole ve třídách, a skoro 200 žáků, ubytovaných v pivovaře na půdě. Po cvičení se konala veselice v sadě u rybníka vedle cvičiště, pak se ještě tančilo v tělocvičně. Při této akci se získala velká částka – přes 4300 Kč, z nichž ovšem 20% náleželo do župní pokladny. Vybíralo se totiž na vstupném, utržilo se za občerstvení i za kávu, párky, pivo a kuřivo. Na úpravu svého letního cvičiště získala jednota 3000 Kč, takže mohla koupit i stojan ke skoku.

Valná hromada Družstva pro výstavbu tělocvičny Sokola v Dolních Počernicích se konala 29. ledna 1928. Za předsedu byl zvolen Ing. Josef Vencl, za protektora František Kozel. Jako první člen družstva byl přijat Sokol (5000 Kč), první příspěvek složil tamburašský spolek Lyra. Stavba měla být dále financována se sbírek, darů a charitativních akcí. Sokolský architekt Svoboda, který pracoval na návrhu zdarma, stavbu odhadl na 750 000 Kč. Oslavy 28. října byly toho roku mohutnější než jindy. Slavilo se totiž deset let trvání ČSR. V předvečer svátku se konal i lampiónový průvod s hudbou a veselice.

Novinkou mezi obvyklými sokolskými zábavami byl v roce 1929 Josefský večírek, který uspořádal kroužek tamburášů. V tomto roce byla velmi krutá zima - od Vánoc až do poloviny března nepřetržitě a silně mrzlo (až -41 C°), sněhu napadl téměř jeden metr. Vázly i dodávky uhlí, takže se v tělocvičně netopilo a necvičilo. Naopak horké léto přilákalo ke koupání v rybníce mnoho lidí. Na mimořádné valné hromadě družstva pro výstavbu tělocvičny se dohodlo, že všichni členové jednoty musí zaplatit do 5 let 100 Kč jako podíl ve družstvu. Družstvo vybralo za 3 roky své činnosti jen 39 796 Kč. Již předtím se Sokol usnesl, aby členové jednoty odpracovali na stavbě 30 hodin (z povinnosti bylo možné se vyplatit – 3 Kč za pracovní hodinu). Plány architekta Rudolfa Svobody však nevyhovovaly, proto byl osloven stavitel Václav Honsig z Malešic. Z důvodu placení zbytečných finančních poplatků mezi Družstvem a Sokolem, se družstvo rozpustilo a jeho povinnosti přešli na stavební odbor Sokola, ve kterém působili vlastně ti samí členové.

[zpět k obsahu]

Stavba sokolovny

I přes nedostatek financí se 4. srpna 1929 konala slavnost položení základního kamene sokolovny (Sokol však požádal o půjčku u Pražské městské spořitelny, kterou nakonec po přímluvách získal ve výši 260 000 Kč). Slavnost se vydařila i proto, že bylo pěkné počasí. V průvodu šli místní i další členové Sokola a žactvo v krojích i občanském oděvu. Na řečnické tribuně, ozdobené látkami v národních barvách a zelení, se střídali řečníci. Vedle tribuny stál stožár s prapory a před ní „na balvanech stavebního kamene položen okrášlen zelení a praporky základní kámen žulový“, který poslal zdarma bratr František Vyhnálek, zdejší rodák. Pak došlo na poklepání na základní kámen (nakonec poklepaly i děti), což fotografoval bratr Wanner. Pak se účastníci bavili v zámeckém parku při veselici a ještě na taneční zábavě v tělocvičně na Barborce. 15. srpna bylo zažádáno o stavební povolení, ke kterému bylo třeba podrobnějších plánů (v první etapě měla stavba dle rozpočtu arch. Honsiga stát 345 984,25 – bez jeviště). Architekt plány ani po mnoha urgencích nepředložil, a proto byl vyzván stavitel bratr Václav Štaif z Dolních Počernic, aby stavbu převzal. Zhotovil plány nové, podle kterých se stavělo. Začalo se 28. září kopáním základů, 10. října se stavěly základy, už 30. listopadu byl zdvižen nad sokolovnou první krov, 14. prosince se sál pokrýval prkny. 20. prosince začali stavět krov a po Vánocích už byla sokolovna pod střechou. Musíme uvést, že některý materiál a povozy i práci získali sokolové zdarma.

Mírná zima počátkem roku 1930 umožnila vnitřní práce v sokolovně – omítalo se, dělaly se podlahy, zábradlí, natíralo se, pokládaly se parkety. Půjčka již byla vyčerpána. 32 000 Kč však na mírný úrok 4% zapůjčil bratr Ing. Josef Vencl. Sokolovna byla zkolaudována 5. dubna a dostala čp. 290. Sokol ji také hned dal včetně zařízení pojistit.

Už v roce 1929 získal Sokol po dvou letech od podání žádosti povolení pořádat v Dolních Počernicích na parcele č. kat. 227/2 pod označením „BioSokol v Dolních Počernicích“ kinematografická představení. Na jaře 1930 se tedy připravovalo zahájení biografických představení. Byl zakoupen promítací stroj a křesla od ředitelství Lucerny, hrací stroj od firmy Siemens, další křesla, měnič proudu i další potřebné součástky. Kinooperatérem se stal Bedřich Veselý, kterému pomáhali Ludvík Turek a Jaromír Kozel. Ředitelem biografu byl zvolen Jaroslav Fadrhonc. Prvně se promítalo 14. dubna 1930 (film Pražské švadlenky). Sál byl tak plný, že někteří dokonce museli stát. Na dobrovolném vstupné se vybralo 12 000 Kč!

Také kvůli veřejnému cvičení Barákovy župy se muselo v roce 1930 upravit cvičiště za sokolovnou. Kromě terénních úprav se stavěly i dřevěné sloupy na síť na volejbal a železná konstrukce pro kruhy a hrazdu. Činnost Sokola se rozšiřovala i sportovním směrem: v roce 1930 byl založen tenisový odbor. Sokolovna se slavnostně otevírala 25. května 1930. Už v předvečer byla uspořádána tělocvičná akademie. Hráli tu populární Melody Boys pražského Radiožurnálu. Vlastní slavnost spojená s veřejným cvičením se konala na druhý den. Po obědě šli sokolové průvodem, při němž hrála hudba hloubětínské sokolské jednoty, večer se v naplněné sokolovně ještě tančilo. Slavnost však narušil úraz: už dopoledně se při cvičení na kruzích vážně zranil dorostenec ze Satalic (dokonce se telefonovalo na záchrannou stanici).

Od teď se již všechny sokolské akce pořádaly v nové sokolovně. Například i Mikulášská zábava v roce 1930, při níž bohužel dostal smrtelný srdeční záchvat první starosta Sokola Václav Batěk. Pohřeb mu 9. prosince jednota vypravila také ze sokolovny.

Osvěžení do sokolských zábav a veselic přinesly Šibřinky. První se konaly v roce 1931 na téma „V Babičině údolí“ s půlnoční scénou. Tato akce i pozdější podobné měly velký úspěch a vysokou návštěvnost. V roce 1931 odešel do výslužby řídící učitel Antonín Váňa, který také vzorně vedl sokolskou kroniku. Další události již zapisoval druhý kronikář Josef Čapek. Psal, stejně jako jeho předchůdce, o veřejných cvičeních, sokolských výletech, sokolských divadelních představeních, přednáškách, oslavách, plesech, zábavách pro děti i o dalších a důležitých událostech, např. sokolští kronikáři vždy podrobně referovali o konání a výsledcích voleb.

V roce 1932 i naši sokolové vzpomínali památku stých narozenin Miroslava Tyrše. Především se ale konal IX. Všesokolský slet, na němž cvičilo nemálo žen, mužů, dorostenců i dorostenek z Dolních Počernic. Sokolská kronika zvlášť popisuje jednotlivá cvičení; snad nejvíce se líbilo cvičení dorostenců s kovovými lesklými tyčemi. Kulturní život v Dolních Počernicích sokolové obohatili o veselici na cvičišti, která se konala v parný poslední červencový den. Pro pobavení sloužily atrakce jako kolo štěstěny, americký kuželník, jízda na koni i houpačka pro děti. Koncem tohoto roku měla naše TJ Sokol 312 členů: 226 mužů a 86 žen.

Na lednovém plese v roce 1933 byla slabá návštěva „následkem neutěšené hospodářské situace“, která dolehla na mnohé členy jednoty. Přesto se tenisovému odboru podařilo vybudovat druhé tenisové hřiště. Z důvodu nedostatku němých filmů si Sokol zapůjčil zvukovou aparaturu. Aby v sále nerušila ozvěna, musely být napříč stropem zavěšeny látkové pruhy, stejně tak balkon i boční stěny bylo nutné potáhnout látkou. Při té příležitosti konečně došlo na zavěšení chybějícího tělocvičného nářadí (kolovadla, šplhadla, hrazda). Prvním zvukovým filmem promítaným u nás byl film Svítání.

V listopadu 1933 zemřel ve věku 58 let druhý starosta našeho Sokola Ing. Josef Vencl. Pohřební průvod ze sokolovny mířil na hřbitov ulicí, která pak byla pojmenována jeho jménem.

Třetím starostou Sokola byl v roce 1934 zvolen Bohumil Kuděj. Mezi novinky toho roku patřila Václavská zábava a hlavně stromková akce. Při této slavnosti zájemci dostali stromky (lípy, javory, hlohy) se štítkem, na kterém bylo jejich jméno, a sázeli je na letním cvičišti.

Třetí kronikář Antonín Gerlický (od 1934) v sokolské kronice detailně popisuje konání oblíbených Šibřinek – v roce 1935 na téma V říši loutek s půlnoční scénou „Když loutky obživnou“, při nichž hrál jazzový orchestr. Ve Freskově poháru, který se uskutečnil 28. října, obsadil náš Sokol dokonce druhé místo.

Dalším kronikářem byl zvolen Eduard Jablonský, jenž zároveň vedl dramatický a loutkový odbor Sokola. Popisuje zájezd na Slovensko v roce 1936, kterého se účastnili i sokolové z Dolních Počernic. Velmi se jim líbila krásná krajina i Báňská Bystrica, kde nejen cvičili, ale navštívili i horskou salaš. Ve stejném roce pořádali na počest zvolení Edvarda Beneše oslavu, při níž vzdali hold také odstupujícímu prezidentovi T. G. Masarykovi. Po oslavě shlédli film o IX. všesokolském sletu. Sokol uspořádal v Dolních Počernicích první volejbalový turnaj, jehož pohár si odnesli.

Od roku 1937 do sokolské kroniky zapisoval Jaroslav Kirchner, jenž kromě bratra Löfflera velmi hodnotil i práci náčelníka Karla Polocha a Ludmily Kovandové, která byla náčelnicí již deset let. Neopomněl popsat únorové oslavy Sokola. Vždyť již před 75 lety byla založena první jednota (pražská). V roce 1937 se sokolové účastnili dalších oslav, a to dvacátého výročí bitvy u Zborova. Ve stejném roce byla založena Cena br. Václava Baťka pro turnaj v odbíjené, konala se sbírka na prapor jednoty a také se pomýšlelo na přístavbu sokolovny.

Rok 1938 byl rokem důležitým pro všechny sokolské jednoty – konal se X. slet. Byl ale také rokem převratných politických událostí, které ani kronikář Sokola, organizace hájící pevně demokratické ideje Československa, nemohl opomenout. Od jara přibývalo zneklidňujících zpráv, ale chuť připravovat se na slet - nácvikem i vzděláváním – naopak zesilovala. 21. května byla vyhlášena ostraha hranic: z naší jednoty se týkala br. M. Richtera, Dr. Urbana, B. Kliky a J. Vonostránského, který se vrátil domů nejpozději. Dolnopočernický Sokol přispěl i ve sbírce na obranu republiky 500 Kč. Slavnost rozvinutí praporu spojená s veřejným cvičením, které bylo zároveň přehlídkou před odchodem na strahovské sletiště, se konala 29. května 1938. Prapor měl na bílém líci znak Sokola se jménem jednoty, na rubu na rudém poli byl vyšitý obraz ptáka sokola a heslo Rovnost-Volnost-Bratrství. Kmotra praporu Ludmila Kovandová přidala k praporu ještě vyšívanou stuhu. Všesokolský slet, kterého se aktivně účastnilo přes 150 sokolů a sokolek z Dolních Počernic, měl ohromný úspěch a stal se i jakousi duševní vzpruhou v nejisté současnosti. Bohužel ne nadlouho. Při zářijové mobilizaci se zapojili i ti členové Sokola, kteří nekonali vojenskou službu: hlídali mosty pod běchovickým nádražím, ve vsi a v Hostavicích. Sestry se střídaly u telefonu a spolupracovaly s Červeným křížem. 28. října 1938 se poprvé nekonala oslava spojená s tělocvičnou akademií – o dva měsíce později alespoň sokolové předvedli cvičení připravovaná právě na 28. říjen při tělocvičné akademii. V posledních měsících roku však Sokol přistavoval sokolovnu. Za základ byla použita dřevěná konstrukce ze skautských domovů, zakoupená za 3800 Kč, pak se ještě zdilo, omítalo a natíralo, takže přístavba mohla být oficiálně otevřena už při silvestrovské zábavě.

V roce 1939 měla dolnopočernická jednota slavit dvacet let svého trvání. Oslavy se ale z pochopitelných důvodů nekonaly, stejně jako veřejné cvičení jednoty (pro zákaz veřejných podniků). Mohly se konat jen závody: za velkého zájmu obecenstva se například uskutečnil závod v prostém tělocviku, v němž zvítězilo družstvo naší jednoty se značnou převahou nad jednotami z Proseka, Kyjí a Horních Počernic. Nejlepšími našimi cvičenci byli V. Pospíšil, Jiří Görner a V. Olexa. Velmi rostl zájem o odbíjenou, kterou vedl Jaroslav Špála. Muži sehráli 46 zápasů a na třetím ročníku o Cenu Václava Baťka se ze třinácti družstev umístili na druhém místě. Mladé družstvo volejbalistek vedla sestra Korousová. Naše ženy uspěly především na okrskových závodech, které vyhrály. Dařilo se loutkovému divadlu i biografickému odboru. Zápisy v pamětní knize končí rokem 1939 přáním zdaru jednotě a všem jejím snaživým a pilným pracovníkům.

[zpět k obsahu]

Poválečná činnost

Činnost Sokola znovu ožívá až v roce 1946 a záhy se dočkává významných úspěchů. Na závodech v Tyršově domě v lehké atletice, bojových umění a nářaďových cvičení naše družstvo jasně zvítězilo. V říjnu jsme pak na srazu okrsku Barákovy župy při bojovém závodě hlídek (3 km polní běh, střelba a hod granátem na cíl ) obsadili 1. a 2. místo. Naši sokolové se též připravovali na svůj slet a zejména finanční zajištění této akce bylo velice důležité. Proto se zúčastnili i zemědělských brigád, kdy například na poli T.Vyhnálkové okrájeli 2,5 tuny cukrové řepy za mzdu, která byla uložena na sletový fond. Členové Sokola byli velmi aktivní i na poli kulturním.V sokolovně se, jak již bylo zmíněno, hrálo loutkové divadlo a promítal biograf. Dále se pořádaly Mikulášské zábavy, Šibřinky, a společenské plesy. Zajímavou činnost v rámci Sokola provozoval kroužek tamburašů, který na svá vystoupení zkoušel vždy v pátek v sokolovně. Z archivních materiálů se dočítáme, že v rámci Sokola fungoval i vzdělávací odbor, který pořádal jazykové kurzy.

V roce 1947 vyhlašuje náš Sokol soutěž o Štít bratra Bohumila Havla o vzornou jednotu, při které se hodnotil počet cvičenců, vycházky, výlety, členské příspěvky, vlastní časopisy, vlajky a kroje, pořádání různých akcí atd. V této soutěži zvítězila Jednota Libeňská.
Aktivity našeho Sokola se soustředily i na pořádání akcí pro děti „Dny dětské radosti“ v zámeckém parku.

Poválečné sportovní nadšení bylo v našem Sokole korunováno i některými významnými úspěchy na turnajích v košíkové a odbíjené, v bojovém závodě jsme byli z 28 družstev třetí. Vynikali i jednotlivci v lehké atletice. Zdeněk Boček se stal dorosteneckým přeborníkem ve vrhu koulí výkonem 12,6 m, v disku pak obsadil 3. místo a Karel Štěpánek byl 4. ve skoku dalekém výkonem 618 cm. V roce 1948 pokračují poválečné aktivity Sokola zejména Všesokolským sletem. Za zmínku stojí, že v našem družstvu mužů se v průběhu let vystřídalo mnoho výborných a všestranných sportovců, jimž svým uměním vévodil Ferda Dokoupil. Starostou Sokola byl tehdy bratr Jan Marek a mezi členy pokračovalo posilování sletového fondu sběrem léčivých bylin a průmyslového odpadu (papír, textil). Statisticky bylo tehdy dokázáno, že každý desátý občan republiky byl členem Sokola. Náš Sokol měl 10 odborů a z SK do něho přestoupili i fotbalisti. Slavilo se 50 let Barákovy župy štafetovým během obcí, avšak v tu dobu již začala do řad Sokola zasahovat i politická situace v zemi. 21. 9. 1948 vznikl Akční výbor, který měl za úkol provést revizi členské základny Sokola. Na základě zásahu Městského akčního výboru byli bez odkladu (do 3 dnů) vyloučeni tehdy politicky nespolehliví členové Karban, Kříž, Hnis, Havlica, Ondráček, Mařenec, Nejedlý a Richter. Paradoxně se jednalo o členy, kteří toho pro Sokol hodně udělali. Za provokace při sletu a za záporný postoj k lidově demokratickému zřízení byli vyloučeni Boček, Škvára, Škvárová, Plecháčková, Kefurtová a Vinklerová. Jednalo se o celkem banální věc, když nerespektovali na Staroměstském náměstí povel vpravo hleď na prezidenta Gottwalda a zdravili vlevo jásající bratry z Jugoslavie, kteří stáli na pomníku Jana Husa. V důsledku emigrace pak byl vyloučen bratr Staněk. Starostou Sokola se stal Bedřich Klika, místostarostou bratr Honejsek a náčelníkem Karel Poloch . V tomto roce se mění i název Sokola na TJ Sokol Dolní Počernice.

V 50. letech byl v TJ Sokol zaznamenán velký příliv mladých cvičenců. Náplň cvičebních hodin byla založena na klasických gymnastických disciplinách, ale důraz byl kladen i na všestrannou přípravu. Provozovány byly zábavné a branné hry i lehkoatletické discipliny. Žactvo se zúčastňovalo tehdy velmi populárních závodů všestrannosti a úspěšně v nich reprezentovalo naši jednotu na okresních i krajských přeborech.

V roce 1955 se konala na strahovském stadionu I. celostátní spartakiáda. Nacvičování na tuto monstrózní akci neminulo ani naši TJ a mnoho cvičenců z Dolních Počernic se jí též zúčastnilo buď pod hlavičkou Sokola nebo naší základní školy. Podobně tomu bylo i při dalších spartakiádách, ale již s klesajícím zájmem a počtem cvičenců. Velkou zásluhu na výchově mládežnických kategorií měli tehdy cvičitelé Poloch, Plecháček, Líkař, Jenčovský, Novotný a zejména Jaroslav Lenz, který vydržel mládež cvičit až do počátku 70. let. Tou dobou klasické cvičení Sokola postupně zanikalo a hlavní tělovýchovná činnost se přesunula do našich sportovních oddílů.

Významnou akcí našeho Sokola bylo pořádání 25. ročníku memoriálu J. F. Chaloupeckého v přespolním běhu, ačkoliv jsme neměli svůj lehkoatletický oddíl. Nebylo výjimkou, že se na startu všech kategorií od těch nejmenších až po veterány sešlo i více než 300 závodníků.

V posledním období, tj. od 60. let minulého století, se významně podíleli na rozvoji naší TJ její předsedové. Služebně nejdéle ji vedl od počátku 60. let Vladimír Novotný. Jeho vláda by se dala nazvat v dobrém slova smyslu jako totalitní, neboť měl tehdy pro tuto funkci ty nejlepší předpoklady. Ač sám byl sportovec, přece jen jeho politický význam a pracovní zařazení umožňovaly pro sportovní činnost a údržbu majetku TJ vytvářet podmínky, pro které se za celých 30 let nenašel kandidát, který by jej mohl ve funkci předsedy rovnocenně nahradit. Teprve po jeho smrti v roce 1992 byl zvolen na 1 rok František Cenkr, ale vzápětí po nových volbách převzal vedení naší TJ Stanislav Bastl. Tomu připadla nevděčná role tmelícího elementu mezi neomezeně vládnoucími fotbalisty, kteří měli po celá desetiletí početní převahu ve výboru TJ, a zbytkem členské základny, která provozovala svoji činnost ve stínu oddílu kopané. Přesto se pan Bastl zhostil svého úkolu na výbornou a za jeho více jak desetileté období ve funkci předsedy se v naší TJ vykonalo mnoho pozitivního. Na valné hromadě Sokola v roce 2004, na které již pan Bastl ze zdravotních důvodů do vedení nekandidoval, byl zvolen do čela Petr Polcar, který svojí autoritou, elánem a dalšími schopnostmi posunul za velmi krátkou dobu dění v naší TJ na vysokou a všemi oddíly akceptovatelnou úroveň. K tomu přispělo též paritní zastoupení všech oddílů ve výboru TJ, které bylo výsledkem nových voleb. Byly s konečnou platností vyřešeny majetkové vztahy TJ, ekonomika se dostala na transparentní úroveň a s přispěním hl. města Prahy byla provedena rekonstrukce interiéru sokolovny. Od počátku 60. let, kdy v areálu sokolovny funguje autokempink, je naše TJ Sokol zbavena ekonomických, a tím i existenčních starostí, a je jen na budoucích nástupcích ve vedení TJ, jak s touto, jistě příjemnou skutečností, dokáží naložit.

[zpět k obsahu]

Historie našich sportů

Lední hokej

Tento náročný sport se začal hrát v Dolních Počernicích kolem roku 1930. Tehdejší mužstvo postoupilo až do divize, kde hrálo několik let a to navzdory nepříznivým tréninkovým podmínkám. Jedinou možností bylo přírodní kluziště na počernickém rybníku, které bylo ohraničeno dřevěnými skládacími mantinely. Zpočátku střídalo pouze 7 hráčů, protože více výstroje nebylo k dispozici. Základ mužstva tvořili bratři Görnerové, Mráček st., Dokoupil, Zíka, Kettner, Pištora, Kefurt a Smolík. K nim postupně přibývali další, zejména mladí hráči (Kraucher, Z. Valášek, Bílek, Koudela, Suchý). Jako kabina a občerstvovací stanice sloužila dřevěná bouda, která plavala po rybníce a v místech, kde zamrzla se postavilo kluziště. Nesmělo to být ale daleko od mlýna. Koncem války bylo poprvé z iniciativy mládeže sestaveno dorostenecké družstvo, které pak dlouhou dobu tvořilo základ družstva dospělých. Mecenáši hokejového týmu byli pan MUDr. Nedošínský a MUDr. Madar, kteří hokejové družstvo pomáhali materiálně vybavit. MUDr. Madar si pak své vložené prostředky vybíral na vstupném, které měl zdarma. Aby byla jím poskytnutá finanční částka rychleji umořována, byl jeho příchod na rybník bedlivě sledován ze mlýna a jakmile dorazil, bylo mu přineseno na ledovou plochu luxusní křeslo, takže měl jakoby drahé vstupné v loži. V r. 1941-42 se po 2 sezóny pokusili hokejisté vytvořit umělý led na travnatém hřišti kopané, kde se sice hrálo, ale pro velmi složitou údržbu ledu se hokej vrátil na rybník. V roce 1955 byla pak zahájena výstavba kluziště za fotbalovým hřištěm V Ráji, kde byly namontovány i mantinely a posléze i umělé osvětlení. Led se hladil saněmi, na kterých byl namontován sud s vodou, ze kterého se trubkou s dírami namáčel pytel, který vytvářel na ledě hladký film. Tento systém však fungoval pouze za mrazivého počasí. Tehdejší mužstvo mělo velmi dobrou úroveň a vyhrálo bez porážky II. třídu. Dnes můžeme říci, že v tomto období dosáhl dolnopočernický hokej svého vrcholu. Mužstvo tvořili hráči Kratochvíl, bratři Frýdové, Špeta, Mráček junior, E. Čech, Koudela, Kotrč, Krčál, Procházka, Petříček, Kuliš, Mařenec, M. Fouček a hlavně Josef Suchý, který byl a dodnes je považován za nejlepšího počernického hokejistu. Velkou zásluhu na rozvoji dolnopočernického hokeje měli pánové Mráček senior, Novák a Vojtěch, kteří zajišťovali organizační chod oddílu a pánové Čmerda, Pekárek a Mráček junior, kteří se nejvíce podíleli na budování tehdejšího „stadionu“. Začátkem 60. let dorůstala nová generace hokejistů, kteří nejprve v dorostu a pak i v dospělých převzali pomyslnou štafetu svých starších předchůdců. Byli to nejprve hráči ročníku 1940 - 43 a bratři Šebíkové (Smetana, Letý, Fouček, Bří Vackové, M. Pazderka, F. Douděra) a později ročníky 45 - 48 (K. Douděra, Richter, E. Pazderka, Fišer, V. Král, Freudl, Žvachta, Horna, Hnis, Zíka J., Plný, Dymeš, Bachman a další).
Bohužel se ukázalo, že nové kluziště nebylo postaveno na dobrém místě a led se na něm špatně udržoval. Také mrazivé zimy ubývaly a s nimi i elán pro každoroční pracné vyrábění ledové plochy. Snazší bylo hrát o pár set metrů dále na Hostavickém rybníčku, kde byly přece jen lepší podmínky. Pro vysokou náročnost tohoto sportu a jeho potřebného vybavení začalo v Dolních Počernicích hráčů ubývat, takže došlo ke spojení s mužstvem Hostavic. Podobný proces nastal asi o 2 roky později, kdy se mužstvo z těch samých důvodů spojilo se sousední Jahodnicí. To už se začalo využívat i umělých kluzišť v Praze a okolí a za zápasy se muselo jezdit i po večerech a po nocích, jak bylo kde volno. Poslední krok k zachování dolnopočernického hokeje byl učiněn spojením hráčů Dolních Počernic, Hostavic, Jahodnice a Kyjí. Hrálo se na kluzišti v Jiráskově čtvrti v Kyjích a toto mužstvo složené z nejlepších hráčů těchto vesnic dosahovalo velmi dobrých výsledků, když si v 70. letech vybojovalo účast v Pražském přeboru. V tomto mužstvu již zůstali jen poslední mohykáni dolnopočernického hokeje: František a Kamil Douděrovi, Zbyněk Richter, Arnošt Plný a Čeněk Stöckl.
Konec společného mužstva nastal v 1. pol. 80. let, kdy se jeho hráči naplno začali věnovat jiným sportům nebo se rozprchli do rekreačních hokejových týmů. Přesto tehdejší spojený tým napsal velkou část historie vesnického hokeje, o kterou se zasloužili mimo dolnopočernických i „kejáci“, „hostaváci“ a „jahodničáci“ Topinka, Vrána, Jiřík, Bednář, Čáp, Roček, Stránský, Borovský, Štěpánek, Němec, Jelínek, Svoboda, Brejda, Novotný a nadšení vedoucí družstva Honza Bohuslav a bratři Šebíkové.

[zpět k obsahu]

Turistika

V rámci TJ Sokol Dolní Počernice hrál důležitou roli oddíl turistiky. Vznikl na počátku 60tých let pod vedením Františka Plecháčka. Od počátků své činnosti se jeho členové věnovali nejen výletům po okolí Prahy, ale zúčastňovali se také orientačních závodů. K nejoblíbenějším místům pro letní víkendové tábory, trávené samozřejmě pod stany, patřil Týnec nad Sázavou. Každoročním vyvrcholením našich turistů se staly společné putovní dovolené. Ta první se konala ve Slovenském ráji, v dalších letech přišly na řadu Beskydy, Šumava, Velká Fatra a další zajímavá místa tehdejšího Československa. V letech 1966-7 to byla dokonce Jugoslávie. Členská základna turistického oddílu byla věkově rozdílná. Společných akcí a dovolených se zúčastňovaly malé děti, ale také senioři pokročilého věku. Všechny věkové kategorie byly zastoupeny i při celostátních turistických akcí, například pochody Praha- Prčice, okolo Ladovy chalupy a další. V zimním období se často jezdilo na hory společně se Sokolem Běchovice II do Příchovic. Na počátku 70tých let onemocněl vedoucí oddílu pan Plecháček a jeho místo převzal Václav Olexa, pod jehož vedením činnost oddílu zdárně pokračovala. Je nutno připomenout, že náš turistický oddíl byl po dobu své nejaktivnější činnosti hodnocen mezi nejlepšími v Praze. V posledním období vedl turisty František Beneš, který opět pokračoval se zbývajícími členy oddílu v úspěšné činnosti, která však koncem 90tých let začala postupně ochabovat, což zapříčinilo vlastně zánik, ve své době tolik úspěšného oddílu dolnopočernického Sokola.

[zpět k obsahu]

Kopaná

Všechno začalo tím, že se v květnu 1913, tedy ještě za Rakouska-Uherska, sešla parta nadšenců, kteří po vzoru již tehdy slavnějších klubů Sparty a Slávie, založili fotbalový kroužek, jenž začal vykazovat sportovní činnost. Na první pamětní schůzi bylo přijato také jméno - SK Dolní Počernice.. Za klubové barvy byla zvolena černobílá kombinace na svetru a jen černá pro kalhoty. První světová válka činnost klubu přerušila. Byla obnovena po válce 8. března 1919. Důležitým momentem v činnosti klubu byla valná hromada konaná 8. května 1925, na níž byl změněn název klubu na Dolnopočernický SK. Současně byl klub fotbalovou župou přijat za jejího člena. Naše mužstvo hrálo s různými úspěchy 2. nebo 3. třídu Fotbalisti měli neustále problémy se stálým hřištěm. Především díky předsedovi Ing. Venclovi konečně získali pronájmem od obce Pražské pozemek V Ráji, kde se fotbalové hřiště nachází dodnes. Vzápětí se dostavil výsledek: mužstvo vyhrálo 4. třídu a postoupilo do 3. třídy.
Roku 1936 měl dolnopočernický SK čtyři mužstva: I.A, zálohu, dorost a starou gardu. Na podzim 1938 byl vydán zákaz činnosti, který trval po celé válečné období. Brzy po osvobození 24. června 1945 začal oddíl kopané opět naplno fungovat. V ročníku těsně po 2. světové válce byl nejlepším střelcem soutěže vyhlášen Jenda Zika, který dal 43 branek.
Skutečný zvrat v činnosti klubu nastal po roce 1948, kdy došlo ke sloučení složek DTJ, Orel, Sokol a SK Dolní Počernice do jednoho svazku, a to pod hlavičku Sokol Dolní Počernice. Naše mužstvo hrálo s různými úspěchy 2. nebo 3. třídu.
V roce 1955, kdy přišel z divize do našeho oddílu jako zkušený hráč a trenér Karel Müller, vyhrálo mužstvo 3. třídu a postoupilo do 2. třídy. Oporami mužstva se stali: Kudra, Husák, Jar. Frýda, Procházka, Šáda, Řízek, Kratochvíl, Exner, Holub, Suchý, Cenkr, Fr. Jedlička. O deset let později jsme postoupili do I.B třídy. Tato soutěž kladla již velké nároky na vybavení a stav hřiště, a proto se rozhodl výbor postavit z vlastních zdrojů nové kabiny. V té době se významným způsobem na vedení oddílu podíleli pánové Drvota, Dymeš, Kolman, Pecka, Popovský, Valášek, Schytil, Havlica, Vaněček ,Suchánek a Vladimír Novotný, který se stal na dlouhá léta předsedou oddílu i celého dolnopočernického Sokola.
Rok 1970 můžeme označit za úspěšný díky postupu do I.A třídy. O toto historické vítězství se zasloužil trenér Dlabač, vedoucí mužstva Pecka st. a hráči Douděra, Pavel Novák, Evžen Pazderka, Král, Severa, Pavel Smetana, Seidl, Kaňka, M. Pazderka, Špaček, Pecka ml., Kocek, Richter, Plný, Rýdl, Zika. Bohužel jsme se dlouho neradovali a v příštím ročníku jsme soutěž opustili. V následujících letech 1972 - 1976 jsme hráli I.B třídu, ale až v sezóně 1976 - 1977 jsme se umístili na druhém místě, které tentokrát stačilo na postup do I.A třídy. O tom, že mužstvo opravdu do I.A třídy patřilo, jsme se přesvědčili v soutěži v letech 1977 - 1978, kdy jsme obsadili druhé místo. Zásluhu na tomto úspěchu měl hrající trenér, bývalý reprezentant a dlouholetý hráč Sparty, Václav Vrána. V druhém roce působení v I.A třídě (ročník 1978 - 1979) se podařil postup do Pražského přeboru, ve kterém jsme hráli nepřetržitě šestnáct let. Tento dosud historický postup je spjat se jmény Rajk,Stöckl, Marval, Vávro, Krčál, Douděra, Kaucký, Kaňka, Nerad, Horáček, Syrovátka, Severa, Tříska, Smetana, Topinka, Hercig , Janda . Trenérem byl V. Vrána a vedoucím mužstva A. Šáda.
V roce 1995 naše A mužstvo z Pražského přeboru sestoupilo do I.A třídy, ve které hraje dodnes, béčko bojuje ve 2. třídě. O co poklesla výkonnost dospělých, o to lepší výsledky mají tři mládežnická družstva. Při pohledu na hřiště plná dětí máme radost a jsme přesvědčeni, že o budoucnost dolnopočernické kopané se nemusíme obávat. V současné době máme výborné tréninkové podmínky: dvě travnatá hřiště opatřená automatickým samozavlažovacím systémem , z nichž jedno je kvalitně osvětleno pro možnost večerních treninků, dále máme tréninkové hřiště hlinitopísčité, asfaltové, nové střídačky, zlepší se i vybavení šaten,jejichž rekonstrukce právě probíhá.
Nedávno oslavila kopaná v Dolních Počernicích devadesáté výročí. Než se nadějeme, bude tu výročí sté – doufejme, že je oslavíme dobrými výsledky a kvalitním zázemím pro všechna naše družstva.

[zpět k obsahu]

Košíková

Oddíl košíkové byl založen v období druhé světové války jako SK (1942). V tehdejší době se košíková hrála pouze ve větších pražských klubech, takže náš oddíl patří k prvním oddílům vzniklým v malé obci. První krůčky nového oddílu jsou spjaty se jmény Kolc, Karban, Mařenec, Luttna, Lízner, Jaroš, Dušek, Hataš, Boček, O.Čech, Šebelík Už od počátku byl o tuto hru velký zájem - na venkovním hřišti hrála tři družstva za vydatné divácké podpory. [foto]

V roce 1947 se však Sokol zachoval ke košíkové velice macešsky. Jeho sál je plný pro jiné aktivity, takže družstvo (pouze 5 členů) hraje 2. třídu bez přípravy na hřištích soupeřů, v zimě hostuje v tělocvičně DTJ Žižkov. Postupně se odehrálo 9 zápasů (7 mistrovských a 2 přátelské). V druhé půlce roku hraje družstvo mistrovství středočeské župy, kde obsadilo 4. místo z 10 družstev. Nejlepší střelec s 83 body byl Šebelík. Košíkáři se zúčastnili turnajů v Libni (přebor Barákovy župy) a Vánočního turnaje na Žižkově.

V letech 1957 – 62 tréninky probíhaly kvůli rekonstrukci sokolovny v malé tělocvičně v zámku. Mezi roky 1962 – 68 se vytvořil stabilní kádr hráčů (Luttna, Erbs, E. Čech, Štěpánek, Řízek, Řehák, Ždimera a mladíci Richter a Freudl, který ovšem v r. 1968 odchází do Orbisu Praha a posléze do Francie). 1967 – 72 je Richter na vojně v Rudé hvězdy Praha, kam přestupují také Řízek, Knitl a Chaloupecký. Nehrála se tedy soutěž, jen se trénovalo v rámci cvičení Sokola.

Rok 1972 je pro oddíl košíkové přelomový – z vojny se vrací Richter a spolu s ním z Rudé hvězdy Praha Řízek, Knitl a Chaloupecký. Tím se ustavuje nový kádr hráčů, který tvoří základ pro další období. Jsou to Richter, Řízek, Knitl, Chaloupecký, E. Čech, Štěpánek, Řehák, Šrámek, Lukeš, Šafařík, Maxa, Nerad. Družstvo hraje Středočeský přebor .
V roce 1974 začíná dlouholetá družba s družstvem Papírny Větřní (u Českého Krumlova). Rok nato přestupuje ze Kbel Miloslav Král a přichází Jiří Petrák, navíc se zapojují mladí hráči Vácha, Hampl, Kaucký, Boček, M. Petrák. Družstvo začíná hrát pražskou 2. třídu.V sezóně 1975 - 1976 začínají manželé Královi práci s mladou generací, která se stane posléze kostrou další generace dolnopočernických basketbalistů (T. Král, Kunc, Bárta, Novotný, O. Čech ml., Mišejka). V letech 1977 – 1978 se našim basketbalistům podařilo postoupit do 1. třídy, avšak hned následoval sestup. [foto]

V první polovině 80.let došlo k velkému rozmachu košíkové v Dolních Počernicích, náš oddíl úzce spolupracuje s SK Kbely, např. hostováním žáků. V roce 1982 jsme slavili již 40 let trvání oddílu, za tři roky jsme se mohli přestěhovat do nové haly – tehdy se také vrátili naši bývalí hráči Polcar, Bárta, Novotný a O. Čech ml. z SK Kbely.

Družstvo žáků jsme prvně přihlásili do soutěže v roce 1986 (bratři Lukešové, Hrdina, J. Král, Neruda, Čelikovský, Javornický, Kuliš). Ve stejném roce zahájili vedoucí T. Král, Richter a I. Kunc práci s děvčaty. Oddíl košíkové se už dlouhá léta podílí na pořádání závodů běžeckých (memoriál J. F. Chaloupeckého, memoriál J. Dubského) a cyklokrosových.

V roce 1987 děvčata přebírá J. Petrák a F. Chaloupecký. Družstvo děvčat hraje ve složení Nerudová, Vavřinová, Langová, Bydžovská, Roušová, Bradáčová, Vacková, Petráková, Chaloupecká, Krčálová a Čulíková. Do družstva mužů se vrací ze Kbel Mišejka, Kunc, ale končí J. Řízek. V roce 1988 přichází J. Nevšímal a M. Hálová, kteří se zapojují jako hráči i jako trenéři. V následujícím roce se družstvo mužů rozdělilo na A a B. V roce 1990 jsme se účastnili zájezdů na mezinárodní turnaje do Německa, Francie a Itálie. Mládežnická družstva hrála na turnaji v Běstvině. Nastává však postupná generační obměna hráčů: končí Štěpánek, Knitl a Řehák, přicházejí noví mladí Falada, Doškář, Hálek, Pokorný, Adámek, Koubek, Musil a Svatoš. V roce 1996 se jako poslední hráč ze Kbel vrací T. Král a v tomtéž roce postupuje družstvo mužů A do 1. třídy. Ženy poprvé do soutěže přihlašujeme v roce 1997. Oddíl se rozrůstá - má už 80 členů od minižaček až po dospělé. Těchto šest družstev hraje pražské soutěže.

15. června 2002 jsme oslavili už šedesáté výročí založení oddílu. Mohli jsme pochválit výbornou práci s mládeží, dobrovolné trenéry z řad hráčů, podporu ze strany rodičů a obce, výborné tréninkové podmínky (venkovní hřiště s umělou trávou u školy, dvě antuková hřiště v areálu V Ráji), podařilo se zakoupit nový elektronický ukazatel skóre. Dobrý výsledek hovoří za vše: naše družstvo žen postoupilo v r. 2003 do Pražského přeboru, posílilo se a udrželo se v této soutěži i pro příští rok. Mezi nejlepší hráčky patří Kateřina Nerudová, Jana Krčálová a Barbora Štíchová. Družstvo mužů A se již několik let umisťuje v čele 1. třídy pražského přeboru, oporou mužstva jsou Petr Polcar, Aleš Musil a Tomáš Král.

Největší prioritou našeho oddílu zůstává práce s mládeží a tak máme početnou mládežnickou základnu – ve třech věkových kategoriích se u nás učí basketbalovému umění více než padesát dívek.

[zpět k obsahu]

Odbíjená

Tento sport, byť je v naší zemi jedním z nejmasovějším, nemá v Dolních Počernicích takovou tradici, jako kopaná a košíková, přesto zaznamenáváme, že rekreačně se u nás provozuje po dlouhá desetiletí. První zmínka se datuje k roku 1939, kdy družstvo mužů vedl Jaroslav Špála a ženy sestra Korousová. Muži byli velice aktivní, když sehráli 46 zápasů a na turnaji o cenu Václava Baťka obsadili pěkné 2. místo. Ženy byly dokonce ještě úspěšnější, když na okrskovém turnaji zvítězily. První kvalitnější volejbalové hřiště vzniklo uprostřed areálu sokolovny, kde se udrželo až do šedesátých let minulého století. Později bylo přemístěno na bývalé tenisové kurty, kde se hrál střídavě tenis i volejbal a parta nadšenců udržovala svépomocí oba dvorce v celkem slušném stavu. Nebylo výjímkou, že ve druhé polovině šedesátých let se hrál vždy navečer volejbal na obou hřištích a další zájemci ještě čekali na střídání. Protože hra byla opravdu na slušné úrovni, bylo rozhodnuto, že se volejbalový oddíl Dolních Počernic přihlásí do mistrovských soutěží. Základ družstva tvořili hráči Řízek, Lukeš, Řehák, Zoulík, Stöckl, bratři Pazderkové, Richter, Fouček, Hozman, Douděra, Vavřina a zaskakovali i další. Tento tým spolu vydržel hrát několik sezon a nutno říci, že úroveň jeho hry byla opravdu vysoká. Bohužel byl složen převážně z hráčů oddílů kopané a košíkové a ti pak začali dávat přednost těmto sportům. Zásadním důvodem pro zánik tohoto týmu bylo vymístění obou kurtů z areálu sokolovny z důvodu rozšíření autokempinku. Nová tenisová a volejbalová hřiště byla vybudována při ulici V Ráji, kde byla provedena zavážka podmáčeného a nevyužívaného prostoru. Hřiště byla postavena svépomocí a jejich kvalita měla bohužel daleko k ideálu. Tehdy se začalo tvořit i nové volejbalové družstvo pod vedením velkého sportovního nadšence Josefa Krejčího, ale většina ostatních hráčů nebyla z Počernic. Přesto se zformoval velmi slušný kádr hráčů, kteří pak spolu vydrželi hrát dlouhou dobu a někteří z nich hrají volejbal dodnes. To se však již musíme zmínit i o našich ženách, které s muži chodily rekreačně hrát vlastně již od šedesátých let, ale teprve od let sedmdesátých začaly trenovat samostatně pod vedením Jardy Řízka. I když úroveň hry našich žen byla dobrá, nikdy se nenechaly přemluvit ke vstupu do mistrovských soutěží.

Využívání společných kurtů pro tenis a odbíjenou se zakrátko ukázalo jako neúnosné a tak se volejbal zase stěhoval, tentokrát k Rokytce za fotbalové hřiště. I když tam byly provizorně vybudovány dva volejbalové kurty, nebylo možno je svépomocí udržovat na patřičné úrovni. Vysvobozením z tohoto stavu byla výstavba hlavního kanalizačního sběrače v roce 1998, který směřoval přes oba kurty. Náhradou byla vybudována dvě nová a to mezi fotbalovým hřištěm a tenisovými kurty, která slouží pro odbíjenou dodnes.

Oddíl odbíjené má dnes tři družstva - muže, ženy a jedno smíšené družstvo.V zimním období všechna využívají sokolovnu, od jara do podzimu pak i dvě venkovní hřiště. Činnost oddílu je zaměřena na rekreační hru a na účast na turnajích pro neregistrované hráče a naši volejbalisté sami též u nás turnaje pořádají. Pro finanční nenáročnost a masovost tohoto sportu je předpoklad, že odbíjená bude natrvalo součástí dolnopočernického Sokola.

[zpět k obsahu]

Tenis

Tenisová historie Sokola Dolní Počernice začala někdy po roce 1930. První tenisový kurt byl vybudován v areálu sokolovny, podél bočního traktu sousedního velkostatku čp. 4. Z dochovaných fotografií můžeme vypozorovat, že jeho kvalita nebyla valná, ale pro hru prvních nadšenců byla jistě vyhovující. Později byl v těchto místech vybudován i druhý kurt a dřevěná chatka, která sloužila jako šatna i jako klubovna. Současně byla v areálu sokolovny vybudována i lehkoatletická dráha, která měřila 250 metrů. Tenis byl tehdy pojímán jako sport vyšších vrstev a tak tomu bylo částečně i u nás. Je škoda, že o začátcích tenisového dění v Dolních Počernicích se nedochovaly téměř žádné materiály. Pamětníků je již velmi málo, ale naštěstí se našlo pár fotografií, na kterých můžeme poznat bratry Wanerovy, manžele Kozlovy a Babinských, J. Valtra, J. Dvornou, F. Urbanovou a další. [foto]

Vůbec nejlepším tenistou té doby byl Zdeněk Valášek, který bílému sportu zůstal věrný celý život. Výborným tenistou byl také Bohouš Karban, který se na počernických tenisových kurtech pohyboval do svých téměř osmdesáti let a dokázal účinně poradit i našim současným hráčům.

Každé sportovní odvětví bylo ve 40tých letech poznamenáno 2. světovou válkou a nejinak tomu bylo i s tenisem v Dolních Počernicích. Ve čtyřicátých letech byly tenisové kurty zarostlé, oplocení zrezivělé nebo úplně chybějící. Přesto se nalezlo pár sportovních nadšenců, kteří po válce v roce 1945 svépomocí povrchy obou kurtů upravili. Vedoucím a organizátorem tenisového dění byl tou dobou Václav Valášek. Velkým problémem byl tehdy nedostatek tenisových míčků, které se jen velmi těžko sháněly. Když ve studni na sokolovně došla voda, nebylo možné kropit kurty. V tomto případě vypomáhal s vodou ze sousedního velkostatku jeho správce pan Kučera. Poválečné tenisové nadšení skončilo po roce 1948 a celá padesátá léta kurty opět chátraly. Přesto byly důležitým místem pro sportování dětí a provozování hodin tělocviku blízké základní školy. Tenis se zde začal opět hrát počátkem šedesátých let. A opět to byli sportovní nadšenci (Lašek, Douděra, Plný, Richter), kteří tenisové kurty uvedli do provozuschopného stavu jak pro tenis, tak i pro volejbal. Kuriozní byl tehdy způsob úpravy povrchu kurtů. Z touhy po červené antuce dolovali tito nadšenci antuku z rozpadlých cihel z nedalekého mlýna a v kolečkách ji přepravovali na kurty, kde opravdu dokázali alespoň na krátkou dobu vytvořit iluzi kvalitního povrchu, takže si připadali jako na Štvanici.

Toto období trvalo do poloviny sedmdesátých let, kdy míčové hry musely z areálu sokolovny ustoupit již dobře zaběhnutému autokempinku, což sice sportovci nesli nelibě, ale nakonec s pochopením, neboť provoz kempu držel naši tělovýchovnou jednotu na soběstačné úrovni. Náhradní tenisové a volejbalové kurty pak byly vybudovány na navážce v ulici V Ráji v sousedství fotbalového hřiště. Jako většina tehdy realizovaných akcí byla i výstavba nových kurtů prováděna svépomocí a v tomto případě bohužel i neprofesionálně. Celý pozemek dodnes má nevyhovující trojúhelníkový tvar. Podloží kurtů bylo sice dobré, ale nejdůležitější podkladová vrstva byla provedena z písku, což byla hrubá chyba, se kterou se dolnopočerničtí tenisté potýkají dodnes. Na nově vybudovaných kurtech začala záhy působit tenisová škola mládeže pod vedením Josefa Holdy, později pak pod vedením Dušana Bako. Tito treneři se počátkem devadesátých let přemístili se svými aktivitami do sousedních Běchovic, respektive na Jahodnici a v Dolních Počernicích bylo ustaveno nové smíšené družstvo mužů a žen, které začalo hrát soutěže Pražského tenisového svazu. Základ tohoto družstva tvořili Doležal, Dobeš, Píša, Bébr, Hrachovec, Šíla, Sehnoutka a Richter a hráčky Spěváčková, Tůmová, Havlová, Píšová, Radostová a Hrachovcová. Toto družstvo dokázalo postoupit do III. třídy, bohužel v ní však nevydrželo. Celý smíšený tým byl postupně omlazován, takže dnešní kádr tvoří Hojka, Vais, Šmolka, Jan Richter, Ondra Lukeš a Tomáš Brejcha, doplněni starší generací Bébrem, Zbyňkem Richterem a Jiřím Brejchou. Ženskou část družstva pak tvoří hráčky Karochová, Šmolková a Havlová.

Vedení Sokola i tenisového oddílu usiluje v současné době o generální rekonstrukci tenisových kurtů a jejich oplocení, neboť perspektiva závodního družstva i stálý zájem veřejnosti o tuto krásnou hru nasvědčují, že tenis se bude hrát v Dolních Počernicích ještě hodně dlouho.

tenisový oddíl

[zpět k obsahu]

Naši slavní sportovci

Jan Zoulík

Jako mnoho počernických kluků, začínal v místním Sokole, kde kromě všestranných pohybových základů poznal i kouzlo gymnastiky. Když vyhrál krajské závody, pozval ho trenér Matlocha, aby se k němu jezdil učit gymnastiku do Dukly Praha. Tam zakrátko dohonil vše, co již uměli druzí a jak se mu dařilo, rostla chuť dokázat víc a víc. Závod od závodu se lepšil a kam přišel, tam vítězil. Nejtěžší však bylo vytrvat a tak v krátké době ze 40ti žáčků zůstal v Dukle sám. Když Vít Matlocha odjel na tři roky do zahraničí, ujal se ho v TJ Vršovice 1870 Jan Vláčil. Honza měl štěstí na vynikající trenéry. Matlocha ho vybavil solidními základy, na kterých mohl Vláčil stavět špičkové prvky. Trénoval nezvykle náročným způsobem, díky čemuž se koncem roku 1975 dostal do reprezentace a o rok později, jako devatenáctiletý na olympiádu do Montrealu. S gymnastikou procestoval všechny tehdejší socialistické země, ale byl i v Koreji, Kanadě i USA. Gymnastika ho naučila přemýšlet a proto cvičil nejen silou, ale hlavně hlavou. V roce 1979 získal titul absolutního mistra Československa, a tak doplnil svoji sbírku mistrovských titulů ze všech věkových kategorií. Jeho snem bylo stát se mistrem světa a sesadit Maďara Magyara ze světového trůnu na svém oblíbeném nářadí – koni našíř. Přestože tajně trénoval po večerech v počernické sokolovně, nepodařilo se mu to, ale do gymnastické historie tehdejšího Československa se zapsal výrazným písmem. Na jeho oblíbeném „koni našíř“ byl čtyřikrát za sebou mistrem ČSSR. Kromě mnoha úspěchů na domácí i mezinárodní scéně byl účastníkem dvou olympijských her. V roce 1976 v Montrealu byl členem družstva, které se umístilo ve víceboji na 9. místě a o čtyři roky později v Moskvě obsadil ve víceboji s družstvem 6. a v jednotlivcích 25. místo. Jan Zoulík se rozloučil s aktivní činností na mistrovství světa v Moskvě v roce 1981. Od té doby pracuje v bankovnictví a sport pověsil na dlouhou dobu na hřebík. Od roku 2003 se věnuje golfu, ve kterém se úspěchy, podobné těm gymnastickým, již budou těžko opakovat. V roce 1995 si postavil dům v sousedních Hostavicích, ale přesto zůstane trvale Počerničákem.

[zpět k obsahu]

Josef Doležal

Josef Doležal byl jedním z nejvýznamnějších lehkoatletických reprezentantů Československa v 50tých letech minulého století. Dodnes je legendou chodeckých disciplin. Kromě stříbrné medaile na olympijských hrách v Helsinkách dosáhl dalších skvělých úspěchů a proslavil se zejména mnohými vítězstvími v tradičním chodeckém závodě na 50km Praha – Poděbrady. Byl všestranným sportovcem, hrál velmi dobře kopanou a tenis. V 60tých letech vedl jako trenér dolnopočernické fotbalisty. Byl příjemným společníkem a zkušeným rádcem mladým sportovcům. Na dobovém snímku je Josef Doležal zachycen jako pátý ve slunečních brýlích v památném olympijském závodě v chůzi na 50km v Helsinkách.

Přetiskujeme úryvek z knihy „XV. Olympijské hry“, vydané v roce 1952 sokolským nakladatelstvím, který popisuje tehdejší Doležalův olympijský úspěch v chůzi na 50km.

P.S. Může to klidně končit slovy „mladým sportovcům“.

[zpět k obsahu]

 
 
sokol
Sokol Dolní Počernice z.s.
© 2008 by SoDoPo
п